Přímluvkyně mládeže | RR49, z.s. - studentská křesťanská organizace ve Zlíně

Anna Marie Zelíková

Nabízíme vám stručný životopis a odkaz Aničky Marie Zelíkové – dívky z blízkých Napajedel. Jeho cílem je seznámit vás se světicí z  našeho blízkého kraje. Její život může oslovovat mladé lidi, kteří se nebojí výzev. A Anička výzva je. Vyzývá nás, abychom život s Bohem brali doopravdy, abychom lásce nekladli žádné překážky, abychom žili naplno.
Ptáte se jak odpovědět na velkou Boží Lásku? Podívejte se, jak odpověděla Anička:

Narodila se 27. 7. 1924 v rodině sedláků v Napajedlích. Protože rodiče měli mnoho práce, bývala Anička často v mateřské školce u sester Sv. kříže v jejich sousedství. Z druhé strany sousedil jejich statek s kostelem. Anička byla vždy plná energie a prosté radosti ze života, vnímala odmalička přátelství s Bohem. Neměla ještě 4 roky, když se jí narodila sestřička Marie. Nedlouho potom těžce onemocněla její maminka. Dne 26. 1. 1928 řekl ošetřující lékař MUDr. Truxa: „Já jsem hotový, jestliže nezasáhne něco vyššího, nemocná dnes v noci zemře.“ Toho dne zavedli Aničku k tetě. Anička tehdy řekla: „Maminka bude zdráva. Pán Bůh vrátí mamince zdraví.“ Matka přestála krizi a po několika měsících se zcela uzdravila.

Nejvýznamnější událostí Aniččina mládí byla 1. sv. zpověď a 1. sv. přijímáníPo sv. přijímání Anička toužila záhy. Říká: „Když mi bylo 7 let, počala vzrůstat má velká touha po sv. přijímání. Ale musila jsem čekat téměř do 9 let – až do třetí třídy obecné školy.“ Tato událost ji velmi změnila, do té doby byla podle svědectví svých blízkých často svéhlavá a závistivá, od 1. svatého příjímání však už ne. Od té doby se začíná měnit její sobectví v apoštolskou lásku. Chodí do školy, pomáhá doma s prací, hraje si s ostatními, miluje modlitbu, zvláště návštěvu svatostánku - v tom všem se rychle prohlubuje její poznání Ježíše. Uzrává také její povolání - touží stát se řeholnicí. Její vzor je svatá Terezie z Lissieux.

Zápisek z jejího deníku v tomto období života:

„Když jsem v lese nebo v zahradě nebo i před svatostánkem, vyzývám všechny lístečky trávy, všechny květiny, všechny klásky obilí ke chvále Boží a přeji si mít tolik srdcí, kolik je ptačích písní, kolik potůčků a studánek, kolik zrníček, lístků, kolik na nebi obláčků a hvězdiček, abych mohla dosti poděkovat za dary Boží.“

Její láska a zbožnost stále rostla. Jedním z nejstěžejnějších okamžiků a vyvrcholením jejího života byly Velikonoce roku 1938. Anička se náhodou dozvídá, že její příbuzná šla na potrat. Je tím hluboce otřesena. Odpoledne jde na chvíli do kostela, klečí a myslí na Ježíšovu prolitou krev, na krev, se kterou odešlo nenarozené děťátko. Cítí v sobě něco nového, neznámého. ANO! Chci dát Ježíšovi svoji krev! Na Velký pátek klečí před Božím hrobem a nabízí svoji krev, celý svůj život… Náhle se rozkašlala a následovalo chrlení krve z plic. Zaplavila ji nesmírná radost, že její oběť byla přijata. Onemocněla tuberkulózou, ze které se již neuzdravila. Zbývají jí poslední 3 roky života plné  častých bolestí (nejen tělesných), prožité však ve velké nadpřirozené radosti.

Zápisek z jejího denníku:

„Cítím, že Bůh chce učinit šťastným celý svět. Ale lidé nechtějí, vzpírají se, kladou překážky. Dobrý Ježíš hledá duše, které by Mu pomáhaly v díle čisté lásky. Jak je to krásné usilovat o lásku silnou, která by hledala ve všem jen čest a slávu Ježíše. Je možno každého okamžiku dáti Mu mnoho, všechnu svou práci, každý svůj pohyb, každé slovo lze proložit velkou láskou. Učiňme vše, co můžeme a když se nám něco nedaří, zůstaňme klidní. Nezáleží totiž na výsledku naší práce a námahy, ale na lásce, která nás k tomu činu vedla.“

Nebo:„Vše, co se s námi děje, podává nám Ježíš, a co nám Ježíš podává, na to se musíme usmívat.“ … „Je to úkol mého života: Chtít jen to, co chce můj Ježíš.“

Na první pátek února roku 1941 skládá Anička slib chudoby a poslušnosti. A je přijata do III. řádu ke karmelitkám.

Ke konci života má neustálé vysoké horečky, nemůže skoro nic jíst, dýchá jen s velikými obtížemi, ale nestěžuje si. Je šťastná, že může milovat a utrpením svoji lásku dokazovat. A taky svým úsměvem, který je pro ni tak typický. Její nejznámější fotografie je jen 12 hodin před smrtí (viz foto). Ve čtvrtek 11. září 1941 v pět hodin ráno v 17 letech Anička umírá. V současnosti se uzavírá proces jejího blahořečení.

Podrobný životopis, modlitby a spoustu dalších informací naleznete zde

http://www.anickazelikova.cz